Tak jdeme do toho?
leden & únor
Psal se leden 2019, kdy jsme se s Jirkou rozhodli, že bychom rádi do svého společného souznění přivítali další bytůstku. Nebylo to úplně současné spolurozhodnutí, abych pravdu řekla. Jirka byl iniciátor a já byla v šoku, že to tak už opravdu cítí. V šoku a současně se mnou rozhostila harmonie smíšená s nadšeným očekáváním, jelikož já už jsem se na to taky cítila, jen mě v tom pracovním tajfunu nenapadlo se o tom Jirkovi už zmínit.
Měli jsme však pár nepsaných pravidel, na kterých jsme se okamžitě oba shodli.
Rozhodli jsme se dát celému procesu zcela volný průběh, proto nehrozilo žádné číhání na správnou bazální teplotu, nebo na plodné dny. A rozhodně jsme o tom nikomu neřekli, za což jsem neskutečně ráda, jelikož vnímám, že neustálé dotazy z okolí “Tak co, už se vám to podařilo?” by byly spíše bolestivé a stresující, byť by tak nebyly myšleny, ale …rozumíte, že? Vím, že ano.
Posledním pravidlem bylo, že ne každý sex bude cílit na početí miminka. Oba jsme chtěli, aby děťátko nevzniklo z běžného rutinního sexu, ale ze vzácného a krásného milování – ano, těch mnoho věšinou nebývá, že? Jelikož není čas, nálada, energie a kdo ví co ještě…
A tak jsme si jeli náš diskopříběh jen my dva, tedy skoro tři, jelikož cítím, vnímám a vím, že dušička, která má do rodiny přijít, na své rodiče už hezky číhá a jen čeká na ten správný moment,
kdy se rozhodne zhmotnit prostřednictvím zázraku početí v matčině lůně.
A tak úplně vidím, jak na nás ze shora koukala naše Hvězdička, poklepávala si netrpělivě nožičkou a mumlala si pro sebe “No tak mámo a táto, už jen musíte udělat pár drobností a letím k vám! Tak šup(k)!”
Pár drobností
březen
Najednou byl březen a ejhle… menstruace měla už třetí den zpoždění! A jelikož byla jinak přesná jak švýcarské hodinky, tak jsem se o tom zmínila Jirkovi, kterému se úplně rozzářily oči a s nadšením prohlásil “takže dneska děláme test?”…To mě dost zaskočilo, měla jsem divný pocit. “Cože, test? Ještě bych počkala…” pomyslela jsem si. Ale když jsem viděla ty jiskry v jeho očích, řekla jsem si, jo však proč by ne.
Koupila jsem obyč test za pár kaček, takový ten papírek a společně jsme se pustili do odhalení… Přesto, že jsme se “nesnažili” a měli jsme k tomu spíše takový volnější punk přístup, jak jsem psala výše, tak musím uznat, že mě zcela sundalo ke dnu, když jsem viděla, že výsledek testu je negativní. Neubránila jsem se slzám a nechápala jsem proč. “Vždyť co bych chtěla po tak krátké době? Jiní to zkouší roky, uklidni se, Michaelo.” říkala jsem si, ale nějak to nepomáhalo a emoce chtěly ven.
Cítila jsem, jako bych selhala v něčem pro ženu tak esenciálním, cítila jsem strach, že budou i další testy negativní, cítila jsem bolest. Všechno vmáčknuté v jednom nano-okamžiku. A tak mi to nedalo a zpětně jsem se podívala do kalendáře, jak to vycházelo s těmi plodnými dny a s naším milováním. Samo jsme se do nich v lednu absolutně netrefili, za to v únoru už ano a velmi krásně!
“Je březen, tak jaktože to nevyšlo?” Další den se dostavila paní menstruace. Něco v koutku mysli mě začalo zlehka nahlodávat – “Co když nám to nepůjde? Co když nám to bude trvat roky? Co když budeme případ pro umělé oplodnění?” Co když to a co když tamto… to asi mnoho žen zná… Jak vtipné, dělat si takové strachy jen takovou chvíli poté, co jsme se teprve začali ‘snažit’, že?
Já vím, já vím. Ale moc se těm emocím zkrátka nedalo ubránit… Naštěstí se mi do druhého dne povedlo zastavit tento samonasírací vlak, jelikož jsem měla plné ruce práce a navíc zařizování kolem plánované velké cesty do Indie, na kterou jsme se s Jirkou již nějakou dobu připravovali.
Prokletí nebo požehnání?
Indie, milovaná Indie. Podruhé se mi od tebe odklonila má životní cesta. Ano, plánované cestování jsme asi 4 dny před odletem odpískali kvůli nenadálému zkomplikování Jirkovy profesní situace, která byla natolik zásadní, že jsme zkrátka odletět nemohli. To byla pro mě další rána.
Prý, “chceš-li Boha rozesmát, řekni mu své plány”, říkává s oblibou má kamarádka. A jak to tak bývá, z našeho omezeného pohledu malého človíčka často pro slzy nevidíme, že to ‘špatné’, co se nám jeví jako prokletí, může být právě tím požehnáním, na které čekáme.
A bylo tomu skutečně tak. Do teď jsem přesvědčena, že kdyby cesta do Indie vyšla, tak tu teď s námi Hvězdička není, nebo by přišla později a vlastně by to byl už zcela jiný příběh.
Takže zpět… jako správně nasraný uplakánek jsem zasedla k PC a googlila, jak naložím s našetřeným časem a penězi určenými na cestu do Indie. Prostě jsem počítala s tím, že si za chvíli budu plnit jeden sen a ono nic, tak jsem jej chtěla zaplácnout jiným. Peníze byly našetřeny a navíc jsem v mé práci nahlásila 1 až 2 měsíce volna, měla jsem zrušené na tuto dobu všechny schůzky, tak co teď s tím, že?
Čas vykročit na cestu svého poslání
duben
Ach ano, práce. Ta sehrála taky velkou roli v příchodu Hvězdičky. O tom jsem přesvědčena.
Víte, v té době mě ještě Tantraela neživila na 100 %. Jelikož jsem stále potřebovala nějakou berličku, tak jsem současně pracovala na živnost jako nezávislá průmyslová inženýrka pro jednu konzultační společnost mých kamarádů. Jezdila jsem tedy cca 10 dnů v měsíci po výrobních firmách po celé ČR, kde jsem buďto školila lean production nebo spolurealizovala projekty. Docela záhul.
Na instáče a podobné srandy jsem měla čas o večerech a víkendech. Nicméně to byla práce krásná, ale necítila jsem, že bych se jí chtěla věnovat doživotně. Nenaplňovala mě. Kolegům jsem tedy nahlásila, že na 1 až 2 měsíce odlítám, s tím problém nebyl. Ale říkám si… “Co teď? Vždyť já nikam nakonec neletím. Tak mám jim to oznámit, nebo si dát takové volno… nebo… sakra, že bych s tím už sekla a vsadila všechny karty na to, co mě činí šťastnou?” Tak hádejte, jak to asi dopadlo.
Díky tomuto odvážnému kroku jsem se mohla na 100 % seberealizovat v projektu Tantraela, který se o 6 měsíců později stal oficiálně firmou S.R.O.
Našla jsem se, vykročila jsem na cestu poslání své duše. A Hvězdička to viděla. Čekala na to. Máma je konečně tam, kde má být.
A co táta? Táta udělal něco ve velmi podobném duchu. Ukončil svou cestu ve své první firmě, kde byl spoluzakladatelem, aby si založil firmu novou, kde už bude jen on. Sám za sebe.
Přej si a dostaneš to
Zpět k mému googlení… Byl duben a já jsem se nakonec rozhodla místo do cestování penízky nasměřovat do vzdělání, i když na to cestování taky nakonec došlo.
Víte, já jsem Váha váhavá a když si něco vybírám, tak si vyhledám všechny možnosti, a pak zvažuju pro a proti a zkrátka vybírám tu nej. Do teď nechápu, že jsem se v této situaci zachovala zcela proti této své přirozenosti a vybrala jsem si hned první kurz, který mi Vesmír (v tomhle případě Google) seslal. Jednalo se o víkendový kurz zasvěcení do energií Moon Mother od samotné Mirandy Gray.
Mirandu jsem znala pouze jako spisovatelku Cyklické ženy a neměla jsem tušení, jak hluboce spirituální, mocná a éterická bytost to je. A už vůbec jsem nevěděla, jak vzácná příležitost to byla. Každopádně mě to nadchlo natolik, že jsem si kurz okamžitě koupila a zaplatila. Až na místě asi o měsíc a půl později jsem zjistila, jaká haluz byla, že jsem se tam vůbec dostala, jelikož byl kurz prý ihned vyprodán – Miranda se totiž do Prahy vrátila po dlouhých 6 letech, aby zde rozšířila svůj celosvětový tým Měsíčních Matek.
S pocitem spokojenosti a těšení se až uvidím Mirandu jsem zalehla do postele, když mi v tom přišla zpráva od kamarádky žijící v tu dobu v Barceloně. Ptala se, jestli se za ní nechci stavit na prodloužený víkend, že bude mít volný byt. Jirka mě okamžitě podpořil, jelikož cítil, jak mé cestovatelské srdce utrpělo ztrátou cesty do Indie, a tak už jsem cálovala za letenky do Barcelony, kde jsem byla nakonec týden. “Tak Španělsko, za chvíli mě tam máš”, pomyslela jsem si.
Za týden mi psala kamarádka, která v tu dobu začínala realizovat retreaty na Sardiníi, zda za ní nechci dorazit, že je pozváno ještě pár dalších holek a můžeme strávit krásné dny a vyzkoušet si některé z jejích meditačních technik. Bohužel se termín Sardinie lehce kryl s posledními 3-4 dny (teď nevím přesně), kdy jsem měla být v Barceloně. Hmm, nebudu to tu rozmazávat, nakonec jsem hecla samozřejmě i Sardinii, jen jsem tam přiletěla o ty 3-4 dny později než ostatní holky, což pro mě sehrálo velkou roli.
Jirka mě opět podpořil, on už je na to po mém předchozím asijském solo cestování tak nějak zvyklý. Láska
Alone but not lonely
květen
Tak by se dala shrnout každá z mých solo cest. Já si chvíle o samotě užívám neskutečně a stejně si nakonec do každé cesty přiáhnu i ty správné bytosti.
Tentokrát mě však nejvíce doprovázel duch posvátného ženství, jelikož před budoucím absolvováním zasvěcení do energií Moon Mothers, jsme od Mirandy měly domácí úkol – přečíst si její knihu Rudý Měsíc (doporučuju). A tak jsem tedy činila. Dostala jsem se do hlubin mystérií ženské cykličnosti a zcela mě to uchvátilo. Ale to je jiný příběh.
Každopádně ještě před odletem z ČR se mi do cesty dostala jedna španělsky zpívaná písnička, která pochází od domorodého kmene z Jižní Ameriky a je o malé mořské víle (Sirenita Bobinsana). Našla jsem si překlad i text a ačkoliv neumím španělsky ani píp, tak jsem se text naučila nazpaměť, zavřela jsem oči a zpívala a zpívala, až mi slzy tekly proudem. Najednou jsem zjistila, že si tak uprostřed dne zpívám 3 hodiny v kuse!
Začala jsem se tak více ladit na Španělsko a není divu, že mě o pár dnů později, to už jsem v Barceloně byla, chytla za srdce další španělská písnička, původem však opět z jihu Ameriky. Tahle už byla hodně zásadní… Opět jsem si našla text a zpívala… Avšak nevím proč, tentokrát jsem si nenašla překlad. Název písničky je Agua de Estrellas. A tak jsem si cestovala, četla a zpívala.
Pocit blaženosti mi však lehce narušila příchozí menstruace, která dorazila více méně ihned po příletu do Barcelony. Vlastně jsem si myslela, že mě to nerozhodilo, ale víte, jak to je… v hloubi mé mateřské duše jsem to oplakala. Ale uklidnila jsem se i tím, že je to tak dobře, že si tak ještě mohu užívat cestování, nemusím se obávat kdejakého jídla nebo lítání, které se v raném těhotenství nedoporučuje a hlavně – Jirka by nebyl u toho krásného zjištění.
v Barceloně se svým yoni egg
První záře
Po příletu na Sardínii, ač jsem to na sobě nenechala před ostatními znát, jsem trochu ještě smutnila… V Barceloně jsem byla s dobrou dlouholetou kamarádkou a na Sardínii s kupou holek, které si jely prožít něco jako transformační retreat, a taková atmosféra byla v tu chvíli pro mě úplně mimo…
Zkrátka, potřebovala jsem být skutečně sama, což se podařilo, až když holky letěly zpět do ČR a já zůstala na místě o pár dnů déle. Sice na vile byla ještě Anička s Lůcou, které pobyt organizovaly, ale už jsme nedělaly společný program a každá jsme si (až na pár společných meditací a společné stolování) jely to svoje.
Ach. Ano. Já, moře, příroda, kniha, mé lůno a… konečně Hvězdička.
Poprvé jsem vnímala její záři. Dodnes si detailně pamatuju ten moment, kdy jsem se v poslední den pobytu šla rozloučit s mořem a přišlo mi na mysl vnuknutí – “udělej si rituál pro miminko”. Bylo časné ráno, moře bylo rozbouřené a vládu nad přírodou měl v rukou element Vítr, vzduch, což je i můj element. (A také Jirkův a Estrellčin) Pár metrů od pláže byly duny poseté tisíci menších i větších bílých květů. Přesně tam jsem se usadila, rozloučila se s mořem a začala promlouvat k miminku.
Věděla jsem a cítila, že už nás ta dušička pozoruje nějakou dobu a jen čeká na ten správný moment. Seděla jsem tam zcela odevzdaně, zírala přímo do nebe a začala jsem k ní promlouvat, jakoby byla opravdu blízko mě. Zvala jsem ji k nám a poprvé jsem si sama před sebou nahlas ujasnila, proč si přejeme rozšířit naši rodinu.
“Máme tolik lásky a rádi bychom ji sdíleli s další bytostí, zveme tě k nám.”
V Sardinii těsně před rituálem pro miminko
To byla jedna z vět při mém rituálu. Ne, nikdy jsem o žádných rituálech pro miminko neslyšela, prostě mě to v tu chvíli napadlo, nebo mi to Hvězdička sama vnukla? Nevím, to není podstatné. Důležité je, že intuice a budoucí děťátko ví, kdy a jak se projevit. Stačí se ztišit a naslouchat.
Po návratu domů na mě čekal Jirka na nádraží, v rukou držel ceduli s nápisem “Nejúžasnější Bohyně” a hned ten večer jsme prožili božské uvítací milování. Ehm, milování… spíš bych řekla až meditační popojení vědomí, jelikož něco takového jsme ani jeden z nás ještě nezažili. Ani zpětně nedokážu říct, zda to celé trvalo půlhodinu, hodinu nebo tři. Čas v tu chvíli neexistoval.
Cítili jsme, že se ten večer stalo něco opravdu magického. A to nám za pár týdnů ukázal i těhotenský test.
Naše Hvězdička přijala pozvání mezi nás.
Jirka a jeho překvápko na nádraží ve Starém Městě
Intuice
Naše vědomé početí se událo na Moravě, v místě odkud pocházím. Když jsme se balili, abychom s Jirkou odjeli k nám do Prahy, tak na mě ze šuplíku doslova zavolal dlouho schovaný těhotenský test, abych si ho vzala se sebou. Byl to takový ten dražší plastový test s displayem, který ukazuje i týden těhotenství. Já jsem ho totiž koupila před lety a uložila daleko do šuplíku s tím, že to bude jednou ten test, který potvrdí příchod mého miminka. Šup s ním do batohu, když intuice zavelí, tak jí neodporuju.
O týden později už mě čekalo tolik vytoužené zasvěcení do Moon Mothers. Miranda nám sdělila, že pokud jsme těhotné, tak jí to máme říct a ona se nás při zasvěcení nedotkne a všechny změny udělá jen v poli aury. Tak bude mít miminko v lůně možnost si samo vybrat, zda-li chce toto zasvěcení a energii přijmout také.
Já jsem se teda ještě těhotně necítila a zasvěcení jsem chtěla se vším všudy a na plné pecky, takže jsem to neřešila. Nicméně, od té chvíle jsem měla takové divné tušení. Po zbytek víkendu jsme s ostatními Měsíčními Matkami pracovaly pod vedením Mirandy ve dvojicích a vzájemně se na sobě učily, jak energeticky ladit a harmonizovat lůno energií měsíce. No, tak tady už jsem na sebe sáhnout nenechala. Raději jsem ženě ze své dvojičky řekla, že je tu pravděpodobnost těhotenství, takže její nácviky už probíhaly jen v poli aury.
Nevím, proč od Mirandy si Hvězdička tuto energii přála. Ale já jí důvěřuji. Kdyby to nechtěla, dala by mi to silně najevo. Miranda je bytost z mého pohledu nadpozemská. Její přítomnost po celý víkend naplňovala vilu tak obrovskou ženskou energií, harmonií, čistotou, lehkostí. To nejde popsat. Jsem za tohle nekonečně vděčná. Porodila jsem další Měsíční Matku. Těším se, až jí o jejím zasvěcení budu vyprávět.
s Mirandou Gray po zasvěcení jako nová Moon Mother
O týden později jsem organizovala Zrození Bohyně III. pro 15 nádherných ženských duší.
Tehdy mi s organizací ještě vypomáhala moje vesmírná kamarádka Barča, která je světelnou léčitelkou a jogínkou. Jely jsme na místo jejím autem a hned jedna z jejích prvních otázek byla: “Tak co vy s Jirkou, nechystáte se náhodou na miminko?”
Ach, s jakou samozřejmostí a lišáckým úsměvem to řekla. Liška jedna vševědoucí, ona to věděla! Kdo Barču zná, tak by se nedivil… 🙂 Samozřejmě jsem jí vysvětlila, že otevření tomu jsme, ale nesnažíme se nijak urputně. Teda… jen se pousmála a věděla si svoje.
A ten víkend? Ten byl tradičně magický. 15 Zrozených Bohyní, jen teda musím uznat, že já jsem to málem energeticky neustála. Byla jsem totálně vyčerpaná po každé části programu. A po víkendu jsem prospala regulérně dva dny. Únava pokračovala dál. Reálně jsem se začala strachovat, když jsem měla nutkání si v následujících dnech jít lehnout i přes den.
To u mě není normální. Já jsem byla do té doby nastavená tak, že nepiju kafé, jen občas zelený čaj a jedu na 110 % po celý den díky energii z rostlinné stravy. Pracovala jsem většinou 14-16 hodin denně bez únavy a najednou mi padala hlava usínáním? Popravdě jsem se začala bát, že jsem nemocná. Že mi schází nějaké důležité vitamínky… Hmm, byla jsem naštěstí zcela vedle…
s čerstvě Zrozenými Bohyněmi (já vlevo, už těhotná, ale zatím o tom nemám ani tušení)
Vítej, Hvězdičko
červen
11. 6. 2019
Zpětně jsem pochopila, co ta obrovská únava značila.
Menstruace měla 1 den zpoždění. Byla jsem unavená. Popletená. Nebyla jsem to já, nepoznávala jsem se, byla jsem jiná. (Už chápu proč se těhotenství říká “jiný stav”). Menstruace měla 2., 3., 4., 5. den zpoždění. Byla jsem klidná. Já už jsem věděla. Věděla jsem a cítila již několik dnů, že nejsem sama.
Byl to tak silný pocit. Nemusela jsem si ani dělat test. Ale přesto, pro klid duše, jsem vytáhla ten dávno propadlý drahý test přivezený z Moravy a čekala jsem, kdy Jirka vyrazí do kanceláře. Ano, tentokrát už jsem si test nechtěla dělat s ním.
Nějak jsem cítila, že toužím s naším zázrakem pobýt alespoň chviličku jen já a ona. Prožít si ten životně transformační moment se sebou a s bytůstkou, která si mě vybrala jako portál do hmotného světa. Hned, jak se za Jirkou zabouchly dveře, začala jsem připravovat prostředí bytu na tu nejkrásnější novinu v mém životě. Zapálila jsem si vonnou tyčinku a pustila si nahlas písničku Agua de Estrellas.
Udělala jsem si test v koupelně, kde jsem ho ihned odložila a čekala jsem na výsledek v chodbičce před naší nástěnkou snů. Pro představu, ta byla obsypaná kolem dokola fotkami míst ve světě, kam se chceme podívat. Uprostřed však byla fotka maličkých nožiček miminka v dlaních maminky a tatínka. Koukala jsem na ty mini nožičky a nejvíc mini prstíčky, polykala slzy jako hrachy, poslouchala tu krásnou španělskou písničku a do toho jsem každou chvíli pokukovala po hodinách.
Řeknu vám, to byly ty nejdelší 3 minuty v mém životě… Nadešel čas. Sotva jsem vešla pořádně do koupelny, tak už ode dveří jsem viděla to znamínko “+” a nápis “2-3” značící, že jsem 2-3 týdny těhotná.
Ach, Bože.
Ta požehnanost, láska, strach, nadšení, zmatek, radost… Mísilo se to ve mně vše najednou v jeden jediný okamžik. Nepopsatelný pocit. Zavřela jsem oči, ponořila se do zvuků hudby, ponořila se do hlubin sebe, přiložila jsem si ruce na své lůno a chtěla jsem vědomě poprvé pozdravit tu dušičku ve mně.
Podívala jsem se na ni vnitřním zrakem a byla tam. Svítila jako malilinká Hvězdička. “Miluju tě, Hvězdičko”, řekla jsem.
Od té doby zářila víc a víc a její záře se s každým týdnem a měsícem rozprostírala dál.
Dokud mi nezazářila v náručí, kde září dodnes.
na konci 5.měsíce těhotenství
Najednou mě napadlo si najít překlad té písničky, která je zpívaná od dítěte k jeho matce, v tomto případě Matce Zemi a zpívá se v ní o hvězdičkách padajících z nebe. Jedna z nich spadla přímo k nám.
Popisovat další rozněžnění, potok slz a husí kůži po tomto asi ani není potřeba, že.
Lev a jeho lvíče
Tak a jak to oznámím budoucímu tatínkovi? Chtěla jsem, ať i jeho prožitek je tak hluboký, kouzelný a nezapomenutelný jako ten můj.
No byla jsem v tu chvíli tak odstřelená, že mě nic až tak geniálního nenapadlo, ale efekt to nakonec mělo krásný. Zaprvé jsem měla co dělat, abych v té vlně nadšení nezvedla telefon a neřekla mu to hned, nebo dokonce nevykřičela do celého světa třeba skrze facebook. Naštěstí jsem se udržela a záři našeho života jsme si nechávali pro sebe déle než dlouhých 5 měsíců!
Tak, co s tím tátou? Jak na něj? Čas mě tlačil, a tak mě napadlo jen prolítnout baby obchody a koupit takové to typické bodýčko s nápisem “the best dad ever”, nebo tak něco. Hm, prošla jsem v obchoďáku kde co a nikde tenhle kýč nebyl!!! Nebo se přede mnou všechny tehdy asi schovaly, za což jsem ráda.
Zbýval poslední obchod. Jakmile jsem se v něm ocitla v oddělení novorozeneckých bodýček, musela jsem se smát. Bylo tam. Tedy ne to s tím nápisem, ale mnohem mnooohem lepší. Zírám s nadšením na bodýčko a v hlavě se mi vynořila vzpomínka na to, když jsme byli s Jirkou na obědě s jeho duchovním učitelem, který nám v jeden moment řekl “Nedivím se, že jste vy dva spolu. Jste jako dvě lvíčata”.
Koukala jsem na rozkošné bodýčko se lvíčetem ze Lvího Krále! Koupila jsem ho a úhledně uložila do mini krabičky tak, aby na první pohled nebylo poznat, že jde o bodýčko. Do spod jsem dala pozitivní těhotenský test. Krabičku jsem zavřela, zavázala mašlí, položila Jirkovi na polštář a netrpělivě čekala, až se večer vrátí domů.
Dorazil unavený, vyčerpaný, hladový… Podíval se na postel a rozzářil se “Jéé, dárek a pro mě? Za co?”, podivil se. “Jen tak, lásko, za to jak tvrdě dřeš.”, odpovídám.
S radostí se pustil do rozbalování. Po otevření se rozzářil ještě víc “Jééééééé, lvíče! Lvíče jako my!”, ach, v domění, že jsem mu darovala triko na spaní se tak hezky veselil. Dokud jej z krabičky nevyndal. Zmateně jej zkoumal. Zdálo se mu na něj nějak malé…
A najednou mu to docvaklo. Jeho oči se několikrát zvětšily a nadšení překonalo ta všechna ostatní. Podíval se na mě, já jsem jen pokývala a řekla jsem, že je čas, aby se znás stal lev a lvice, jelikož lvíče je na cestě.
Se slzami v očích jsme se dlouho objímali a radovali z toho největšího zázraku v našem životě.
na konci 5.měsíce těhotenství
